Jan Hrubý
4. 3. 1915 – 18. 6. 1942
Zdroj web Města Kunovice – odkaz zde
Narodil se 4. března 1915 v Kunovicích č. p. 3 jako nejmladší syn z osmi dětí. Čtyři děti zemřely ještě malé, zůstal tedy nejstarší Antonín narozen v roce 1902, František narozen v roce 1905, Marie narozená v roce 1910 a nejmladší Jan narozen v roce 1915. Pocházely z rodiny chudých rodičů, jejich otec pracoval jako dělník v místní cihelně a matka byla v domácnosti.
Vzhledem k tomu, že Jan patřil ve škole k nejlepším žákům, doporučovali učitelé rodičům, aby dali syna na studia nebo pro něj alespoň vybrali dobré budoucí zaměstnání. V roce 1929 otec rozhodl, že se půjde učit číšníkem ve Zlíně v restauraci “U Pavelců”. Jan zde v tomto roce na podzim do učení nastoupil, ale jako citlivý chlapec hrubosti svého nadřízeného snášel těžce. Chtěl z učení odejít, ale díky pomoci přátel mohl učení dokončit v sousedním hotelu “Záložna”, kde pak působil jako číšník, později vrchní, až do nástupu vojenské prezenční služby. Z vlastního zájmu a samostudiem se učil německy, anglicky a základům dalších jazyků, pilně četl, žil společenským životem, působila na něj atmosféra Zlína, moderního města, a baťovské myšlenky. Tomáše i Antonína Baťu viděl velmi často, vždyť zlínská radnice byla a je naproti Záložny a T. Baťa byl starosta Zlína. Jan byl v té době spokojeným, dobře situovaným mladým mužem, plným osobních plánů a ideálů, který však nikdy nezapomínal na své rodiče, sourozence a kamarády z Kunovic, kam se pravidelně vracel. Měl rád Slovácko a vše, co k němu patří.
1. října 1937 nastoupil do Trebišova k výkonu základní vojenské prezenční služby, k Hraničářskému praporu 10, později přesunutému do Holešova. S touto jednotkou prožil pohnuté dny května a září 1938, projel s ní pohraniční oblasti, kde měla chránit a bránit republiku. Tady Jan viděl na vlastní oči, co dokázal Hitler a Henlein udělat s německými obyvateli Sudet. Během vojenské služby absolvoval poddůstojnickou školu a k 1. říjnu 1938 byl povýšen na svobodníka. 31. března 1939 se zklamaný vrací zpět do Kunovic a vzápětí se hlásí na práci do Německa. Dle jedné verze proto, aby odtud mohl prchnout do Francie nebo Anglie, což by podpořila skutečnost, že si jako pracovní místo vybral přístav Kiel. K realizaci jeho záměru nedošlo, vypukla II. sv. válka a Jan před Vánocemi 1939 přijíždí domů. 2. ledna 1940 se rozloučí s rodinou a předstíraje návrat do Německa odjíždí tajně do Maďarska. Přechod hranice se mu podaří, ale v Maďarsku je zatčen a čeká jej téměř čtyřměsíční pobyt v maďarských věznicích, nejdéle v pevnosti Citadela. Až koncem dubna 1940 se mu při evakuaci vězňů podařilo utéci od slovenských hranic zpět do Budapešti na francouzský konzulát a odtud pak se konečně dostává přes hranice do Jugoslávie a potom známou trasou po železnicích a lodí do Francie. Během cesty poslal do Kunovic dvě zprávy, tu jednu z Řecka: “Zasílám Vám pozdrav ze Soluně, brzy budu ve F.“
4. června je Jan Hrubý prezentován a vtělen do čsl. zahraniční armády v Agde na jihu Francie a za pouhých 9 dní už byl v bojích východně od Paříže. V beznadějné situaci, za stálého napadání německými letadly a obrněnými jednotkami nepřítele ustupovaly čsl. pluky na jih. Jan Hrubý se během francouzského tažení choval vzorně, vždy splnil své povinnosti velitele družstva. Po skončení bojů byl jako jeden z mála navržen na vyznamenání Čsl. válečným křížem 1939 a byl mezi několika vybranými, kterým toto vyznamenání osobně 6. 12. 1940 připnul prezident dr. E. Beneš. To bylo už v Leamingtonu v Anglii, kam zbytky čsl. armády odpluly z Francie po její porážce. Zde je také Jan Hrubý povýšen 28. 10. 1940 na četaře. Na matku a sourozence myslel i daleko od domova. Před Vánocemi 1940 vysílala BBC z Anglie jeho vzkaz: “Zasílám pozdrav do malého domečku s malými okny u kostela.”
Klidný táborový život, zatímco jinde se bojovalo, Jendu neuspokojoval. V červnu 1941 se dobrovolně přihlásil do kurzu parašutistů a v průběhu srpna 1941 až dubna 1942 absolvoval několik výcviků na různých střediscích v Anglii a Skotsku. Po jejich úspěšném ukončení byl 28. dubna 1942 v 1.33 hod. vysazen jako člen skupiny Bioscop severně od Křivoklátu, u statku Požáry. Jeho společníky byli rt. Bohuslav Kouba jako velitel a čet. asp. Josef Bublík.
Skupina měla sabotážní úkoly ve Vsetínské zbrojovce a na železničních tratích Veselí n/M – Vlára a Hranice – Púchov. Bioscop neměl štěstí. Materiál shozený v kontejnerech padl do rukou gestapa, velitel Kouba se před zatčením v Kutné Hoře otrávil, Hrubý s Bublíkem po několika nezdarech na záchytných adresách našli ubytování v Praze u Slavomíry Čechové. Vypravili se rovněž na Moravu, kde jednu noc přespali ve Starém Městě v bývalém hotelu “Vraný” u nádraží. V knize ubytovaných se zde zapsali jako Jan Daněk (Hrubý) a Josef Sedláček (Bublík), což byla jejich krycí jména. Příští den 1. 5. 1942 navštívili dům učitele Cenka v Uherském Hradišti, na něhož se měli rovněž po přistání obrátit. Bohužel, E. Cenek byl už tehdy zatčen, a tak nezbývalo oběma mužům než se vrátit do Prahy, kde byli podřízeni velení npor. A. Opálky, také parašutisty z Anglie. Od S. Čechové byli přesunuti 11. 6. 1942 do Dejvic k paní Sahánkové. Zde oba prožili den atentátu na Heydricha a následující noc, kdy při prohlídce domu unikli jen o vlásek zatčení. Na atentátu neměli účast, Opálka jim zakázal jakoukoliv aktivitu, měli pro něj zůstat zálohou k dalším akcím.
Stejně jako Opálka, Kubiš, Gabčík, Švarc a Valčík, byli i oni přesunuti do úkrytu v kryptě pod kostelem sv. Cyrila a Metoděje (tehdy sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici. Zradou jejich kamaráda K. Čurdy gestapo úkryt vypátralo a ráno 18. června 1942 neprodyšně celé okolí uzavřelo. Po téměř sedmihodinovém boji volili českoslovenští vojáci místo vzdání se smrt vlastní rukou posledním nábojem. Jan Hrubý zemřel v podzemí kostela spolu s Gabčíkem, Valčíkem a Švarcem. Ostatní padli v chrámové lodi nad nimi.
Jan Hrubý, podplukovník in memoriam, byl vyznamenán dvakrát československým válečným křížem 1939, zlatou hvězdou I. stupně a řádem rudé zástavy.